Sbírkový předmět měsíce června (2026)

Červen. Konec školního roku, poslední zvonění a začátek prázdnin. Pro někoho jen příjemná změna rytmu, pro jiné významný životní předěl. Škola totiž není jen místem učení, ale i prostorem přátelství, zážitků a vztahů, které někdy přetrvají celý život.

Do Podještědského muzea byla nedávno věnována mimořádná památka na jednu takovou životní kapitolu – třídní kronika školního ročníku, který druhý stupeň českodubské školy dokončil v roce 1951. Paní Marie Mizerová z Hradčan ji vedla po více než sedmdesát let. Kronika tak neobsahuje jen fotografie a vzpomínky na školní léta, ale i příběh celoživotních vztahů, které začaly právě ve školních lavicích.

Třída, která si říkala „Čtvrtý ročník nepovolí!“ a jejímž třídním učitelem byl Josef Lukeš, na sebe měla podle všeho veliké štěstí. Z dochované kroniky i školního časopisu vydaného při ukončení školy je patrné, jak silné pouto mezi spolužáky a jejich třídním učitelem panovalo. A nezůstalo jen u školních lavic – spolužáci se scházeli dalších pětapadesát let.

Kronika postupně zaznamenávala nejen veselé historky ze srazů a výletů, účtenky z restaurací, dopisy, texty třídních písniček a básniček, ale časem i smutnější okamžiky. Mezi fotografie a vzpomínky se začala vkládat parte spolužáků i poslední rozloučení s oblíbeným třídním učitelem Josefem Lukešem, výraznou osobností Českodubska.

V roce 1951 přála škola svým absolventům – dětem první pětiletky – zářnou budoucnost v duchu socialistických ideálů – „mezi vítězným zpěvem soustruhů, fréz, kladiv a bucharů“. Dnes už jsou přání absolventům jiná, ale něco zůstává stejné. Konec školy je okamžikem, kdy člověk stojí na prahu nové životní etapy a slova učitelů, kterých si vážíme, si často neseme po celý život.

Přečtěte si, jak se tehdy se svou třídou loučil učitel Josef Lukeš.

(...) “Život je, děti, nesmírně bohatý a najdete v něm všechno. Každý si z něj můžete vzít, co chcete, zaplatíte-li. Zákon vyrovnání je v něm neúprosný. A štěstí si v životě mohou koupit jen dobří.

Společná plavba se končí… Naposledy vás sčítám očima třídního učitele a do zasedacího pořádku, který svěřuji své paměti, vpisuji i jména těch, kteří opustili palubu již loni a předloni, i ta jež smyla z třídního seznamu smrt. (...) V mých vzpomínkách zůstanete vždycky všichni pohromadě, z nich se mi nerozutečete.

A vy také nezapomenete, že ne? Přátelé přece nezapomínají. Jsem si vámi jist. Všem tisknu ruku a za pět let na shledanou! Váš Josef Lukeš”