Sbírkový předmět měsíce prosince (2025)
Vyšívaná sukně Karoliny Světlé
Vánoční čas je obdobím zpomalení, rozjímání a bilancování. Patří k němu také obdarovávání – často však nejde ani tak o samotné dary, jako spíše o pozornost, čas a vztah, který je s nimi spojen. Právě takový rozměr mají dary, jež vznikají ruční prací a osobním nasazením.
Jednu takovou drobnou, ale výmluvnou příhodu ze života Karoliny Světlé připomíná prosincový sbírkový předmět Podještědského muzea.
Dar od srdce
V korespondenci, kterou muzeum uchovává, se Karolina Světlá v jednom z dopisů své sestře Sofii Podlipské zmiňuje o tom, že pro svou švagrovou Josefínu Slukovou, zvanou Sefka, vyšívá sukni jako dar. Sefku Světlá s manželem Petrem Mužákem v letech 1867–1887 pravidelně navštěvovali v Dolních Pasekách, kde trávili letní měsíce a zároveň jí pomáhali v nelehkém životním období.
Světlá se v dopise upřímně svěřuje, že ji samotné vyšívání příliš nebavilo a že by s prací dávno skončila, kdyby Sefku neměla tolik ráda. Právě v této poznámce se zrcadlí podstata daru – nevznikal z radosti z tvoření, ale z blízkosti, péče a vztahu k obdarované.
Vyšívaná sukně i dopis se dochovaly a dnes jsou součástí stálé expozice Podještědského muzea. Připomínají nejen zručnost známé spisovatelky, ale také její každodenní lidskou rovinu, která zůstává v literárních dějinách často skrytá.
Příběh Sefky Slukové a Anežky Čermákové
Josefína Sluková, rozená Mužáková, byla matkou dvanácti dětí a v roce 1866 ovdověla. Od následujícího roku k ní Mužákovi jezdili nejen na návštěvy, ale také proto, aby jí pomáhali v chodu domácnosti i s výchovou dětí.
Jednou z jejích dcer byla Anežka Sluková, později provdaná Čermáková. Když jí bylo třináct let, bezdětní Mužákovi si ji odvezli do Prahy, kde Anežka zůstala. Stala se společnicí a literární sekretářkou Karoliny Světlé a zapisovala některé její texty v době, kdy spisovatelku postihla oční nemoc.
Právě díky Anežce se dochovala významná část pozůstalosti Karoliny Světlé – rukopisy, dopisy i osobní vzpomínky, které dnes uchovává Podještědské muzeum.
Vyšívaná sukně tak není jen dokladem ruční práce 19. století, ale také tichým svědectvím o vztazích, péči a darech, které nemají okázalou podobu, a přesto dokážou přetrvat.
Zdroj fotografií Sefky Slukové a části textu: Po stopách Karoliny Světlé
